s oroseným čelem...

Zážitků se Sárou je víc než dost, každý den něco prožijeme. 

Jen nejsou lidi na zapsání. Ovšem poslední dva dny jsme prožili malá dramata, při kterých se nám čelo orosilo, která zaznamenat musím, i když si je budeme pamatovat pravděpodobně do konce života.

Sára zatím chodí na zahradu jen s námi pod dozorem. 

Trochu se zklidnila, takže když zjistí, že jsme zašli do domu, okamžitě přiběhne za námi domů. Já tam sama nebudu!

Ovšem to neznamená, že nezažíváme perné chvilky. 

Jako v neděli.

Nevíš, kde je Sára?

Já myslela, že o ní víš.

No teď tady se mnou byla, ale už ji nevidím. 

Na volání překvapivě vůbec nereaguje.

Začínáme hledat v domě, kam občas sama zaběhne, páč máme otevřené dveře do domu ještě část dne.

Ještě jsem pořád v klidu. Několikrát projdeme náš velký dvoupatrový dům oba, nikde nic.

Mezitím ji neustále volám a je divné, že odnikud z keře nevykoukne či nepřiběhne. Tohle jí není vůbec podobné. Na volání reaguje vždy okamžitě, i když třeba jen přeběhne zahradu jako kulový blesk a schová se za jiným keřem. Volání totiž obvykle znamená, že se jde domů. Většinou ale už domů chodí sama bez problémů, ne jako dřív, kdy jsme ji honili po celé zahradě půl hodiny a já chtěla už rušit schůzku.

Není v žádném keři a takhle si hlavně s námi na schovávanou nehraje.

Můj muž jde projít ulici kolem našeho domu, nakukuje k sousedům a nikde nic. Naše zoufalství, tedy především moje roste, začínám být hysterická a napadají mě jen samé katastrofické scénáře, a nepřestávám volat. Po půl hodině mám pocit, že jsem zaslechla nějaké kvíknutí. Sára neumí mňoukat, má svůj vlastní projev. To měla i Justýnka, ta taky nemňoukala.

Já ji někde slyším, panebože. Opět kouknutí přes plot k sousedovi.

Já jsem nic neslyšel. Ježíši, tohle ona nedělá, už by někde vykoukla.

Namířím opět do domu udělat další nesmyslné kolečko hledání.

Ještě se beznadějně rozhlédnu po zahradě a v tom toho malého zmetka uvidím. 

Visí na tenoučké větvičce na vrcholu třešně, která se s ní nebezpečně houpe a ona vydává veškerou energii na udržení se a už jí nezbývá na to, aby se ozvala.

Strom je vysoký šest metrů a Sára už nemůže být výš. Nebudu popisovat tuhle záchrannou akci, ale střídavě jsem přemýšlela, jestli mám volat hasiče či záchranku. Když se můj muž, ne zrovna zdravý, vyhrabal až do koruny a už Sáru držel, najednou mi povídá:

Jak se s ní dostanu dolů, panebože? Jsem tu zaklíněný a ona taky. 

No nakonec se to povede, Sára dostane vynadáno ty, ty, ty, to nesmíš, tomu ona už dobře rozumí a rozčiluje ji, že ještě čekáme na to, jestli páníček ze stromu sleze anebo spadne. Děsí mě, že vypadá na infarkt.

Zbytek dne je Sára celá přešlá, moc dobře si uvědomuje, že se něco stalo. Už jednou na strom vylezla jen do půlky a tak pro jistotu můj muž omotal kmen a větve sítí, takže už jí to nešlo. Tentokrát ano.

Co myslíte, že bylo včera dopoledne? Jde ven s mým mužem. 

Neboj, ona to dnes určitě nebude zkoušet a jdu se sprchovat. Nevěřím svým uším, když po návratu na otázku kde je kraken? slyším odpověď na stromě.

Takže opět záchranářská operace a můj muž do konce dne přemýšlí, jak ten strom zabezpečit. Načetl si, že výšky jsou pro koťátka přirozenost. Nahoru to umí, ale dolů jim to nejde, protože pozadu slézt neumí. Provizorní ochrana jsou deštníky. No už jsme měli, či každý rok máme kvůli špačkům na třešni kožešiny, cédéčka, ale deštníky naši třešeň ještě nezdobily. 

Ale jinak je to moc hodná holčička a chytrá, ale další příběh až příště, teď už by to bylo moc dlouhý.

Třeba o tom, jak jsem hledala půl kila masa.

Mějte pěkný den. Já bych ho dnes chtěla mít bez zážitků.

P.S. Na těch fotkách kouká roztomile z knihovny. Roztomilost sama. Když pracuju u počítače, vleze si buď ke mně na židli anebo za mě do knihovny. Jo ten strom s deštníky jsem nestihla včera nafotit, páč pršelo, ale napravím to. Teď je ještě tma jak v pytli. Tohle se zdokumentovat musí.