letmá vzpomínka...

Vlastně jsem na ni dávno zapomněla. Až jsem viděla včera její fotografii se smutnou zprávou, teprve jsem si po letech vzpomněla, že jsme se trochu znaly, že prošla mým životem a na chvíli do něj patřila. 

Jistě životem každého z nás projde velké množství lidí, některé si pamatujete, někteří ve vás nezanechali žádnou stopu. 

Možná jste ani nechtěli, aby nějakou zanechali. 

Na některé lidi si během života vzpomenete, na některé patrně už nikdy.

Tak dnes malá vzpomínka na Blanku Bohdanovou, která včera odešla navždy. Nebudu tady vyprávět, kdo to byl, ani nevím, jestli jsem ji někdy v divadle viděla hrát. Viděli jsme velké množství divadelních představení a divadlo bylo součást našeho života vždy a při nejlepší vůli si nevzpomenu.

Nicméně měla jsem ji ráda jako člověka. Někdy v 90. letech se přestěhovala na okraj Prahy do Koloděj, kde jsem měla boutigue, jak se tomu tenkrát hned po revoluci honosně říkalo. 

Když přišla ke mně poprvé a přála si lak na nehty jen určité barvy, nemohla jsem v první chvíli uvěřit, že je to ona. Od té doby se občas zastavila, když přijížděla autobusem domů, a jen mě třeba pozdravila se slovy: dnes jsem vyjela až nahoru, musím si koupit něco k večeři, tak vás jen pozdravím... 

Nebo šla v sobotu dopoledne nakoupit do krámu, což mi hned ve dveřích sdělila, a stavila se na pár slov.

Nevím, jestli jsem splnila někdy její přání a měla ten kýžený červený lak na nehty. Nepamatuji si, jestli si někdy něco u mě koupila. 

Nebylo to důležité ani tenkrát ani dnes. 

Občas jsme spolu jely autobusem z Prahy a Blanka Bohdanová se ke mně hned hlásila a šla ke mně z druhého konce autobusu. 

Byla moc milý člověk a její nakouknutí do mého malého krámku mě vždy potěšilo.

Po pěti letech jsem skončila s krámem a nastoupila do banky a skončily ty chvilky povídání jen tak.

Jen občas jsem si na ni vzpomněla, když jsem ji zahlédla v televizi nebo tisku. 

Na chvíli prošla mým životem a já jejím. 

A dnes jsem chtěla této velmi noblesní dámě věnovat malou vzpomínku. Jen tak, bez honosných ovací a zbytečných slov. Bez smutku, protože už je to dávno, co jsem ji znala. 

Nicméně odešla velká dáma divadla, malířka a pedagožka v krásném věku 91 let a já jí posílám tuto vzpomínku tam nahoru.

Nebylo až tak překvapivé, že se paní Bohdanová přestěhovala na okraj Prahy (my jsme zde bydleli poblíž víc než čtvrt století). Žilo a žije tam spoustu umělců. Potkávala jsem tam běžně při nákupu Danu Batulkovou s Davidem Prachařem a jejich dětmi, Dana Batulková tam bydlí dodnes, přátelili jsme se s akademickým malířem Jaroslavem Dvořákem, od kterého mi visí doma obraz, potkávala a zdravila jsem se tady i s akademickým sochařem Jiřím Beránkem, který letos v Kolodějích zemřel. Když jste šli okolo jejich domů, za plotem bylo možné vždy obdivovat nějaký rozpracovaný výtvarný objekt.

Jezdívala jsem z Prahy do Koloděj s celou bandou mladých herců v čele s Miroslavem Vladykou, který bavil celý autobus. Jeli na návštěvu k Prachařům a vystupovali o dvě zastávky dřív než já.

Tak dnes jsem si trochu zavzpomínala. Začnete jednou vzpomínkou a hned se vyvalí další. 

Ale dnes můj příspěvek patří vzpomínce na Blanku Bohdanovou.

Mějte klidný vstup do nového týdne.

Blanka Bohdanová s Martinem Zounarem v seriálu Hříchy pro diváky detektivek (1995).