divadlo a fotografie...

foto Studio Hrdinů

Čtvrteční premiéru jsme nestihli, protože u nás byly děti na prázdninách, tak jsme včera byli na první repríze, většinou stíháme premiéry.  Ve Studiu Hrdinů jsme shlédli autorskou inscenaci naší Lindy s názvem Romanticky rozprašuji vlastní popel. 

Už jsem se tady několikrát zmiňovala, že díky Lindě jsme se zamilovali do alternativního divadla. Chodili jsme do divadla odjakživa celkem pravidelně a co jen děti trochu odrostly, tahali jsme je s sebou. Odnesla to nejmenší Linda, protože dvě starší děti už byly větší, a tak se Linda přizpůsobovala a možná tam někde vznikla láska k divadlu.

Obsah alternativního divadla se těžko vypráví. Není to klasika, kde je představení podáváno na podnose a moc přemýšlet vás nenutí. A většinou i víte a chápete krok za krokem, co se na jeviště děje.

Z her Lindy odcházíme a ještě týden se o představení bavíme a rozebíráme jej. Musí se to zažít, vyprávět to nejde. 

V tomhle představení se spojují dva umělecké obory - divadlo a fotografie, v Paříži při premiéře Linda použila divadlo a výtvarné umění. Když zpracovávala téma spojení divadla s jinými uměleckými žánry, myslím ve svojí doktorandské práci, a povídala mi o tom, tenkrát jsem si to neuměla úplně představit. 

Tímto zpracováním dostává představení jiný rozměr, jiný náboj a vtáhne vás do sebe, že nevnímáte okolní svět. Jen to představení, který vás nutí přemýšlet, pochopit, baví vás...

Použité fotografie jsou z archivu Studia Hrdinů, které si sem odkládám.

Tak jen pár anotací, které sdílím ze stránek divadla pro představu:

Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.

Jevištní esej. Volná adaptace posledního textu francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa.

"Nic není zábavnější než fígle fotografů, kteří se snaží “oživovat“: posadí mě před moje psací potřeby, vezmou mě ven (protože “venku” je to živější než “uvnitř”), zabírají mě před schodištěm protože za mnou si hraje skupinka dětí, uvidí lavičku a vzápětí (taková příležitost!) na ni musím usednout. Působí to jakože vyděšený fotograf musí nesmírně bojovat o to, aby se fotografie nezměnila ve smrt."

Bližší podrobnosti jsou zveřejněny na Romanticky rozprašuji vlastní popel | Studio Hrdinů (studiohrdinu.cz). Představení rozhodně stojí za to a neříkám to, protože je to práce naší Lindy. Chválu jsem slyšela už po premiéře.

Mějte pohodový den.