Eliška Javanská: Můj život je plný sportu, a to
mě baví
Marta Dušková
Eliška Javanská je mělnická rodačka. Od dětství se věnuje
sportu a nyní studuje třetí ročník sportovního gymnázia v Praze. Je
v české basketbalové reprezentaci. Hraje za USK Praha extraligu
v basketbale, předtím hrála tenis a dělala karate, kde dosáhla výrazné
úspěchy. Nyní se věnuje především basketbalu a žije hlavně sportem. Hraje extra
ligu U19 a ženskou ligu.
Eliško, jakým jiným sportům
jste se dříve věnovala, než jste začala s basketbalem?
Než jsem začala hrát basket,
dělala tenis a karate. Tenis jsem hrála rekreačně na různých turnajích, kde
jsem většinou byla třetí a bylo to jen pro radost. Karate jsem začala kvůli
taťkovi, protože on dělá bojové umění. Trénovala jsem společně s bráchou
(pozn. redaktorky bratr je dvojče) a začalo mě to hodně bavit, takže jsem měla čtyřikrát
týdně tréninky a vypracovala jsem se na mistryni České republiky, pak jsem
pokračovala na mistrovství Evropy, kde jsem byla asi třikrát. A první Evropa
byl pro mě neuvěřitelný zážitek, v Srbsku jsem získala 4 bronzové medaile.
Na druhé mistrovství Evropy jsem taky jela do Srbska, kde jsem soutěžila ve
dvou disciplínách a byla jsem druhá a třetí. Když jsem skončila druhá, tak jsem
se rozbrečela, protože jsem prohrála o jednu desetinu. Pak následovalo
mistrovství světa, to bylo v Irsku, to už bylo o hodně těžší. Závodila
jsem v kata a kumite, to jsou dvě disciplíny karate. V kata jsem
skončila osmá a dost mě to mrzelo, protože jsem to mohla udělat líp.
V kumite jsem prohrála proti Japonce, kde mi neuznali jeden kop, ale
Japonci většinou všechno vyhrávají a obsadili první čtyři místa.
V karate ještě
pokračujete dál?
Jen rekreačně. Protože jsem
začala dělat vrcholový basketbal a už mi nezbývá moc času.
Jaké úspěchy máte za sebou
v basketu? Vím, že je to kolektivní sport, ale i tam jste vynikla.
Vloni jsem se dostala do
reprezentace. V 16 letech jsem byla vybrána na mistrovství Evropy a
odletěla do Portugalska.
V kolika letech jste
začala hrát basketbal?
V deseti,
v jedenácti letech. Strejda hrál basketbal a nejdřív to šel zkusit brácha
a já jsem se přidala. Zpočátku jsem hrála za Mělník s kluky, pak to už
nešlo, tak jsem přestoupila s kamarádkou do Kralup. Kluci a holky mohou
hrát spolu jen do určité doby. Tam už to bylo složitější, mamka nás tam musela
vozit. O víkendu se hrály zápasy a taky nás všude doprovázela. Můj bratr
přestoupil později do Prahy a já s ním a vybrali jsme klub USK Praha, kam
jsem nastoupila a moc se mi tam líbilo a jsem tam až do teď.
A baví vás to, předpokládám.
Ano baví, já právě i studuju
na sportovním gymnáziu v Přípotoční v Praze.
Gymnázium je zaměřeno na
všechny sporty?
Je tam zařazen basketbal,
volejbal, plavání a atletika. A je to samozřejmě zároveň i normální gymnázium.
Na jakou základní školu jste
chodila v Mělníku?
Na základní školu Jaroslava
Seiferta i s bratrem, který je dvojče. Vycházeli nám tam hodně vstříc.
Nechodili jsme na hodiny tělocviku a místo toho jsme trénovali tenis.
Co konkrétně vás baví na
basketbalu?
Baví mě ta akční a dynamická
hra. Pořád se něco děje a musíte se snažit a dát ten koš nebo bránit.
Kolikrát týdně trénujete?
Odpolední tréninky mám čtyřikrát
do týdne a ranní třikrát do týdne, jelikož jsem na sportovním gymnáziu. A o
víkendu jsou ještě vždycky zápasy.
To je hodně časově náročné.
Zbývá vám čas ještě na něco jiného?
Vůbec ne. Dřív jsem měla čas i
na jiné věci než jen sport. Na základní škole chtěl hrát brácha na housle, ale
tam nebylo místo, tak šel na kytaru a co dělá brácha, to dělám i já. Takže jsem
hrála na kytaru a byla jsem ve sboru a zpívala. Chodila jsem i na tanec. To mě
hodně bavilo, ale nakonec jsem s tím musela skončit, abych se věnovala
jenom sportu.
Který ročník gymnázia
studujete?
Jsem právě ve třetím ročníku.
Co plánujete dál do budoucna?
Chcete se dál věnovat sportu?
Chtěla bych se mu věnovat
profesionálně, ale je to hodně náročné.
Takže asi byste pokračovala na
vysoké škole se zaměřením na sport?
Ano, uvažuji o tom.
Narodila jste se na Mělníku,
jste tedy mělnická rodačka. Jezdíte každý den ze školy z Prahy domů?
Ne, já jsem na internátě, to
by nešlo časově zvládnout. Teď to mám jednu zastávku od školy. Já si navíc ráda
přispím. Moc času mi právě nezbývá. Když mám čas, tak se ráda kouknu na nějaký
film a mám domácího mazlíčka kočičku.
Hrajete extraligu, což je
nejvyšší soutěž v basketbalu pro mládež. Jakých mistrovství jste se zatím
zúčastnila?
V srpnu 2022 jsem byla na
Mistrovství Evropy v Portugalsku (Mathosinhos) s reprezentací České
republiky za kategorii U16, kde jsme obsadily 12. místo. Cílem na mistrovství
bylo nesestoupit hlavně do nižší ligy, a to se nám podařilo. Bylo to neskutečné
hrát proti Francii, kde je jeden z nejlepších basketbalů. Mě to hodně
bavilo, čím je to těžší soupeř, tím je to pro mě zajímavější. Je to větší
výzva. Nakonec jsme skončili na dvanáctém místě za kategorii U16 a udrželi se
v nejvyšší kategorii.
Jaký byl další zajímavý
turnaj?
To bylo letos v květnu na
Mistrovství České republiky a tady jsme šli o postup do semifinále a mně se
hodně dařilo. V prvním zápase proti Ostravě jsem nastřílela 19 bodů, koš
je za dva body, a tím jsem pomohla týmu v postupu do semifinále. Obsadili
jsme krásné třetí místo.
Vím, že letos jste získala
ocenění jako nejužitečnější hráčka celého turnaje. Kde to bylo?
Letos v červnu se
uskutečnilo Mistrovství Evropy středních škol (U18). Konalo se v Makedonii
(Skopje) a bylo pro náš tým hodně úspěšné. Staly jsme se mistryněmi Evropy a já
jsem napomohla k vítězství ve finálovém zápase, protože jsem nastřílela 33
bodů. Byla jsem vyhlášena nejužitečnější hráčkou celého turnaje a dostala jsem
ocenění MVP v podobě krásného poháru. Ještě bych chtěla zmínit, že velké
poděkování patří našemu panu řediteli Vlčkovi, díky kterému jsme se mohli
mistrovství zúčastnit.
Měli bychom i zmínit, že sport
je nejen o radosti, ale i bolesti, tomu se člověk nevyhne. Jak jste na tom se
zraněními?
Zranění se nikdo nevyhne. Už
několikrát jsem měla podvrtnutý kotník, zlomený nos na basketu, to mi kamarádka
dala loktem a zlomila mi nos. Na karate jsem měla dvakrát vyražený dech a otřes
mozku. Táta je chyropraktik, takže mám pomoc při úrazech přímo doma.
Eliško, máte veškerý komfort
na dosah ruky. Podpora obou rodičů, maminka je na všech turnajích a tatínek
léčí.
Na závěr mi nezbývá než
poděkovat za příjemné povídání a popřát hodně dalších úspěchů ve sportu i
životě. A co nejmíň úrazů.
Použité foto archiv Eliška
Javanská
Marti, to je moc hezký rozhovor. Já tady často na svých toulkách dříve potkávala Elišku a Anežku Drahotovy při tréninku chůze nebo při běhu. Dokud trénovaly tady tak byly úspěšné i na mezinárodních závodech. Známější byla Anežka. Když se dostaly pod vedení Atletického svazu, tak díky změnám tréninku a pravidlům, která stanovují ti, kteří se asi nikdy moc nehýbali, tak šla jejich forma dolů a přestaly vyhrávat. Je to velká škoda, že se na talentu mnoha mladých sportovců přiživuje plno lidí, kteří do toho jen kecají a tyto sportovce nejen nepodpoří, ale pak je ještě tajně a bez jejich vědomí dopují bůh vi čím, aniž by to ti sportovci tušili. Je to ta druhá strana mince o které se moc nepíše. Přeji všem mladým sportovcům ty nejlepší trenéry, kteří ctí pravidla fair play.
OdpovědětVymazatRáda jsem si rozhovor přečetla. Připojuji se k Tvému přání ať se sportovkyni stále daří.
OdpovědětVymazatHezký den!
Hanka
Prima článek. Syn hrál fotbal, takže vím, že pokud se hraje na nějaké vyšší úrovni (nemusí to být ani repre), tak moc času na jiné aktivity kromě školy nezbývá. Synovi většinu volného času zabere fotbal i teď - sice hraje už jen občas na úrovni, které já říkám "pralesní liga", ale začal trénovat malé fotbalisty (a dokonce si kvůli tomu udělal trenérskou licenci), takže se fotbalu drží pořád...
OdpovědětVymazatHezký den
Ahoj Marti, taky mám doma jednoho sportovce tělem i duší, bývalého fotbalistu, dnes trenéra fitness. Ať se Elišce daří, Lenka
OdpovědětVymazatMarti, děkuji za zajímavý rozhovor a přeji hezkou sobotu. Helena
OdpovědětVymazat