smutná vzpomínka

Téma  se dnes moc nehodí, ale i to je život.
Někdy si něco přečtu a musím sama ihned  psát.
Možná jsem se z toho měla vypsat.
Bylo to někde zasunuté a ani jsem myslím, svůj příběh nikomu moc nevyprávěla.
Na facebooku jsem narazila na příspěvek z blogu Máma za vodou. Do dnešního dne jsem blog neznala, ale popsaný smutný příběh mě dostal, i když aktérku neznám ani virtuálně. Nedokázala jsem komentovat, protože žádná slova útěchy tady nepomohou.
Vím, o čem mluvím.

Já moc nevzpomínám, a když tak pouze na hezké věci.
Nicméně přečtený příběh mi přivál moji vlastní smutnou vzpomínku.
Byl začátek roku 1990 a našemu nejmladšímu dítěti bylo něco málo přes dva roky.
Jednoho dne jsem objevila i já něco, co zastaví dech.
Malou bulku.
V první chvíli takový nález člověka naprosto paralyzuje, úplně zkamení.
Po té začne něco řešit.
Na první vyšetření vzpomínám naprosto s hrůzou.
Jsem ve vyhlášené nemocnici (a i dnes je velmi známá) na nějakém velkém sále a stojím ve frontě, myslím opravdu v řadě, spolu s dalšími desítkami odhalených žen, které se klepou stejně jako já.
Čekáme dlouho a já přesně nevím na co.
Po delší době přijde někdo v bílém plášti, prý velmi dobrý lékař.
Jde postupně tou dlouhou frontou vyděšených žen, každé sáhne na prso, případně na obě, něco ženě zamumlá a jde o prso dál.
A už stojí přede mnou.
Je to jak na běžícím pásu.
Sáhne mi velmi letmo na prso a prohodí, že tam nic není a okamžitě jej přestanu zajímat.
V té chvíli jsem šťastná.
Nic to přece není a mám jít domů.
Uplyne několik dalších týdnů, bulka je na svém místě a navíc začíná prso bolet. 
To mě trochu uklidňuje. Rakovina přece nebolí. Tedy aspoň zpočátku.
Život jde dál a já se čirou náhodou setkám se zdravotní sestrou ze soukromé kliniky kvůli kosmetickým přípravkům. 
Zasvěcuje mě do tajů distribuce tehdy začínající kosmetiky, a když se náhodou skloním ke kabelce, všimne si, že se mračím bolestí.
Odvyprávím tedy, co mi je.
Její verdikt je krutý. 
Proboha jedním pohmatem přece nemůže lékař zjistit, zda to je či není vážné a ještě tvrdit, že tam nic není. 
Nepomůže ani můj argument, byla jsem přece ze známosti u vyhlášeného odborníka.
Okamžitě mě objedná do soukromé ordinace, kde pracuje. 
Jsem tam dodnes :-)
Vyšetření nyní již mojí dlouholeté lékařky je velmi důkladné.
Na ultrazvuku objevuje skutečně bulku velkou tři centimetry a potvrzuje tedy můj nález.
Výsledek by se mi měl zdát pozitivní, na 80% to není pravděpodobně rakovina. 
Mně se však pozitivní nezdá. Pokud to není 100%, není to nic.
Objednává mě na další vyšetření prý do prsní poradny k vyhlášené odbornici. 
Dodnes si pamatuji jméno lékařky.
Bohužel na vyšetření jdu až za měsíc.
Byl to perný měsíc, který jsme s mužem prožili.
Musím říct, že jsem neměla strach o sebe či z toho, co mě případně čeká.
Jediné kvůli čemu jsem skutečně nespala a trápila se, byly naše tři malé děti. 
Panebože, promítala jsem si v hlavě všechny možné a pro mě přípustné varianty, kdyby bylo nejhůř, kdo mému muži pomůže s výchovou dětí.
Když se blížil onen den, můj muž se rozhodl, že mě doprovodí a já jsem mu dodnes vděčná.
V nemocnici nemůžeme najít onu lékařku, přestože prsní poradnu jsme našli hned. 
Někdo v bílém plášti sděluje krutou pravdu, že tuto doktorku najdeme na onkologii. 
Moje lékařka mi sdělila milosrdnou lež, abych se ještě víc celý měsíc netrápila.
Dodnes nezapomenu na ten šok z čekárny. 
Dnes už bych to pravděpodobně zvládla líp, ale tenkrát pohled na holé hlavy žen, hlavy s parukami a povídání o chemoterapii a operacích mě naprosto zničil.
Opět velmi důkladné vyšetření, mamograf a nevím, co ještě.  
Opravdu velký rozdíl oproti prvnímu vyšetření v podobě sáhnutí na prso.
Opět ujištění, tak na 90% to není to nejhorší, výsledek bude zítra, zavolejte si. 
Pokud bude nejasný, čeká vás biopsie.
Ke dveřím jdu jak spráskaný pes s hlavou skloněnou. Lékařka se slituje, zavolejte mi zítra po obědě, to už budu vědět víc.
Po obědě pro mě bylo dvanáct a jedna minuta. Dozvídám se, ano je to tam, ale není to zhoubné. 
Další léčba u mojí lékařky.
Jsem šťastná. 
Dokonce je mi jedno, jestli mě budou operovat, hlavně, že to není to nejhorší.
Dostávám nějaké nové léky a po několika měsících se dozvídám, že se bulka zmenšuje a vidím úlevu v očích své lékařky.
Proč? 
Teprve se dozvídám, že zkoušela novou léčbu, aby zabránila odejmutí prsu, na to už prý bylo času dost.
Panebože, vidím, že dnešní smutný příběh u mě rozjel lavinu vzpomínek.
No nic, dnes jsem v pořádku a totéž přeji i Mámě za vodou.