marný boj?!

Tento smutný příběh není můj. A mohu udělat jen tak málo, že jej rozšířím. Boj s byrokracií a s úřadem, který si říká jakože sociální, neznamená sociální náhodou jako soucítit s lidmi?!, mě natolik nadzvedl, že jsem se rozhodla příběh Věrky poslat dál. Sleduji tento marný boj už delší dobu a přiznávám, že jsem byla optimistka a věřila na šťastný a hlavně rychlý konec. 
Věřila jsem na lidskou soudnost a empatii.
Ostatně příběh si můžete přečíst z úst nejpovolanějších.

Většina mých pravidelných čtenářů příběh již určitě četla, ale na stránce na facebooku jsou jiní čtenáři. Vím, že toto moc nepomůže, i když kdo ví, ale i tak si myslím, že by o tomto příběhu, kde se zachází s nemocným člověkem jako se simulantem a na otázky je jen odpověď z pozice moci: my vám nemusíme na nic odpovídat, by měla vědět většina z nás.

Je s podivem, jak se v různých regionech liší přístup posudkové komise. Znám případ, kdy bez problémů byl schválen invalidní důchod na záda a dotyčný klidně může pokládat podlahy atd. A další příklad ze života: na hlavu dostanete invalidní důchod téměř okamžitě.Můj muž nemůže kvůli zádům chodit a čeká ho operace, kterou oddaluje jen silou vůle, páč mu bylo řečeno, ať bolesti vydrží co nejdýl, operace je konečná a pomůže jen tak na dva roky. Jemu bylo řečeno, přestože do práce nemůže, že v tomto regionu se zády nemá na invalidní důchod šanci. No, on už to nějak doklepe, má před důchodem a Věrčin případ samozřejmě není možné s tímto srovnávat. 
Jen jsem to uvedla jako příklad.

A mám prosbu, pokud by vás to moc neobtěžovalo, sdílejte příběh Věrky na svých facebookových profilech. To je asi jediná podpora, kterou můžeme dát. Jiná mě v této chvíli nenapadá. 
Facebook je někdy bohužel i bohudík dost mocný.

Věrko, tobě posílám aspoň virtuální kytku krásných růžových tulipánů a přeji do dalších bojů sílu a optimismus.