Vydávám se za muže, trochu krve a příliš mnoho bílých plášťů

Poslechla jsem výzvu a pokouším se o týdeník pro Henrietu, i když vím, že zkratka je těžká a já ji neumím. Není to moje parketa. Ale právě proto mě láká.
Takže jaký byl můj minulý týden?

Pondělí 29.1.2018
Jdeme na odběr krve. Teď s mým mužem máme spoustu věcí společných. 
Bez ranní kávy je to pro mě dost děsné ráno. V čekárně vytahuji obě naše žádanky z kabelky a prohlížím, co je čí. 
Volají mě dost rychle a můj muž mě upozorňuje, abych mu dala jeho žádanku.
Vcházím dovnitř a slyším, vy jste Dušek?! 
Mně se prostě bez kávy nerozjede mozek.
Dnes je krásný slunečný den, je deset nad nulou a cítím jaro. 
Sněženky na zahradě utěšeně rozkvétají.
Můj muž pokračuje v rekonstrukci koupelny, respektive sprchového koutu, kterou započal minulý týden za pomoci našeho syna. 
Pro mě to znamená žádný úklid, i když to dům už velmi potřebuje. Ještě že máme dvě koupelny.

Úterý 30.1.2018
Brzké ranní vstávání mě irituje. Ne tedy to vstávání samotné, páč stejně vstávám brzy, ale normálně si užívám, že nikam nemusím. Pracuju z domova. Takže líně vstávám, vezmu svou ranní předepsanou dávku "drog", udělám si kafe a sedám k počítači a pracuji. V županu bez ranní očisty. Tu provádím až po ranní kávě a po práci. 
Původní úterní plán cesta do Prahy se ruší, tedy jen pro mě. Mámu pouští z nemocnice. Vyndávám tedy mrkvičku z tašky, kterou jsem tahala na každou návštěvu. Už ji neudám.
Od první návštěvy v nemocnici v Krči, kdy jsem potkala muflony, se už neobjevili a já se pokaždé těšila, že budu krmit. Sice nikam nejedu, ale přijde Bára na snídani, tak musím svůj ranní rituál zkrátit. Žádné dlouhé dopoledne v županu. V osm zvoní. Tentokrát jsme narušily časový interval našich setkání a neviděly jsme se od prosince.Máme spoustu věcí k probrání za ten měsíc, tak žádné prostoje. Opatrně mi sděluje, že má pro mě opět objednávku na patchworkové polštáře. Neboj tentokrát ne modré. No to jsem ráda, do modra jsem jích už šila osm a tu modrou jsem fakt nesnášela. Na novou sedačku prý tak 3 - 4 do červena nebo do hněda. Jsem vlastně za objednávku ráda. Bára nám bude dělat daně jako každý rok a já už několik dní přemýšlím, čím zaplatím. Mezi námi funguje výměnný obchod jako kdysi a já platím v naturáliích. Mám radost, jen to té chvíle, než mi pošle foto sedačky. Panebože, ona je dost barevná. No to bude výzva!

Středa 31.2.
Opět vstáváme brzy, to je teda tejden, a jedeme do Roudnice nad Labem. Toto město se na několik příštích týdnů či měsíců stává našim městem rehabilitace a snad to pro mě bude cesta k návratu ke zlepšení, jako jsem byla dřív prý už nikdy nebudu.
Večer sjíždíme úžasný a zajímavý film, teda trochu děsivý, páč člověk ví, že tohle všechno se děje. Ochrana státu.

Čtvrtek 1.2.
Konečně den, kdy se budu držet svého ranního rituálu a budu pracovat v županu. Když píšu toto datum, uvědomuji si, že mám vlastně výročí. Výročí znovuzrození. Je to rok od nehody. Asi bych si to datum ani nepamatovala, kdyby nebylo tak jednoduché. Můj muž pokračuje se sprchovým koutem, nejde to tak rychle, jak si myslel. Nejsem tedy na úklid extra úzkostlivá, ale pořádek mám ráda. No je tu bordel v celém baráku, páč se to samozřejmě roznáší po celém domě nejen v prvním patře. Jsem celkem otrlá, už jsme za náš společný život zbudovali docela dost našich příbytků, tak jsem zvyklá. Ale stejně se těším, až budu moct uklidit.
Neustále si rozklikávám tu sedačku a vybírám, respektive se snažím vybrat látky, které by se nejvíc hodily na ty patchworkové polštářky. No radost z úkolu už moc nemám. Báro, nemohla bych ti pro tentokrát zaplatit za daně penězi??!!
A raději jdu nakládat květák. Z naprosto prozaických důvodů. Můj muž zapomněl, že je jeden velký doma a koupil další. Jeden máme minimálně na dva pokrmy. Máme jej rádi, ale přece jen, tohle je trochu moc. A nakládaný je moc dobrý a ve špajzu už nic není, všechno se snědlo.

Pátek 2.2. 
Již delší dobu je pro mě pátek stejný jako každý jiný den. Trochu mi chybí ten radostný pocit, to sdílení se všemi pracujícími lidmi, že je to poslední den pracovního týdne. 
Po obědě odjíždíme do Prahy. Já tento týden teprve poprvé.
Jdu na preventivní půlroční prohlídku na gyndu a opět na odběr krve. No tento týden se to fakt sešlo, samý doktor.
Jedeme společně s dcerou a s oběma dětmi. Děláme to tak většinou a střídáme se v hlídání. Máme rodinnou gynekoložku, já k ní chodím víc než čtvrt století a taky všechny další ženy z rodiny. Normálně hodné děti vyvádějí v čekárně jak zběsilé, křičí a smějí se, a protože máme velmi kamarádský vztah, přiznávám, zapojuju se do hry a notně napomohu zvýšení decibelů. Máma, tedy dcera, se samozřejmě zlobí a dí: ježíš, mami, jak malá, ještě je divoč! Ty jsi na pohlavek první :-)
Vracíme se navečer domů a vítá nás náš nový pejsek. Ne, ve skutečnosti nemáme pejska, ale tak se v posledních týdnech či možná i měsících chová naše Justýna. Pozná naše přijíždějící auto a sotva odemykám branku, už utíká přes trávu na chodník a dává najevo velkou radost. Já pokračuji po chodníku do domu a ona si sedne u otevřené branky a vyhlíží a čeká. Po chvíli ji volám, pojď domů, kašli na to, páníčkovi to trvá jako vždy. Líně se otočí a naštvaně kráčí s vrtícím ocasem za mnou. 
Ona chtěla prostě přivítat i páníčka.

Sobota 3.2.
Den začíná telefonátem mojí mámy. Sobotní hovory jsou už tradicí spoustu let. Teď, co jsem doma, si voláme i několikrát v týdnu, ale sobotní konverzace je už rituál, který málokdy porušíme. Máma se ptá na všechny a na všechno, co je nového. Morava je daleko, tak se s námi tak často nevidí. Dopoledne přijíždí sympatická a charismatická holčina, která mi už snad půl rok přiváží Avon a já si s úsměvem připomenu film Střivoruký Edvard: Avon Lady je tady! 
Asi to znáte všichni, někdy potkáte člověka a od prvního okamžiku je vám sympatický, nemusíte ani dodržovat osobní ochrannou zónu, klidně si jej pustíte k sobě a i do života, protože máte pocit, že jej znáte léta. A je jedno, jestli je mu dvacet či osmdesát. I když kolem mě je víc těch dvacítek třicítek. Poprvé Adélka přijala pozvání na kafe a byla to moc příjemná a osvěžující hodinka. 
Koupelna není pořád hotová a já musím uklidňovat mého muže, že to nevadí. Štve ho, že mu to jde pomalu a nejen kvůli bolesti zad, ale málokdy si připouští svůj věk. Už to nejde tak rychle jako kdysi. Zbytek dne se jen tak pindám a kromě uvaření vepřo knedlo zelo a polévky nic pořádného neudělám. Zase mám jeden ze svých dnů, kdy se odpoledne cítím hrozně unavená a musím se natáhnout. Chvíli sleduji něco v televizi a klasicky asi na hodinu usnu. Od nehody se mi to stává několikrát do týdne. 
Už mě to přestalo štvát, už jsem to přijala. Odpočinu si a mám chuť zase něco dělat klidně do noci. 
Jdu tvořit první patchworkový polštářek.

Neděle 4.2.
Vstávám a ještě ve tmě vidím, že trochu sněží. Tuto zimu tak potřetí? Zahrada ovšem rozhodně není bílá a já nečekám na rozednění, páč to zase za hodinu roztaje. Přiznávám, že tedy letošní zimu mě bílá ještě nezačala nudit. Vždyť žádná nebyla a nekochala jsem se její krásou.
Za neděli stihnu přední strany dvou povlaků na polštář pro Báru a ještě dvě přední strany sedáků na nové židle pro vnoučata. Objednávka mojí dcery. Dnes jsem tedy docela plodná.

No koukám, jak jsem se rozepsala. Říkala jsem, že zkratku neumím.
Je to dost dlouhé. Ani nevím, jestli to někdo bude číst.