první a poslední

a na závěr nápad, který fakt nepochopíš 😅.

Co se vešlo do čtvrtku, trochu směska. 
Dnes je 1. máj a odkvétají poslední tulipány. 
Letos jich tedy na naší zahradě moc nevylezlo, tak třetina co bývá normálně.

Tak jsem včera fotila zbytky pravděpodobně letos naposledy.

A protože je první květnový den a rozkvetlou třešeň sem dát nemohu, páč už dávno nekvete, tak ještě proměny frézie ve váze. 
Opět drží už víc než týden a voní už z dálky.

Jak šel čas s frézií.

Nevím, proč jsem si dnes vzpomněla, jak jsem prožívala průvody na 1. máje jako dítě. Moje první účast jako prvňáčka či druháčka v průvodu se nesla ve znamení radosti a hrdosti. 

Bylo to něco nového, páč jako rodina jsme do průvodu nechodili. 

A panebože, jak pyšně jsem držela ta otřesná mávátka. 

Čím jsem byla starší, tím větší to byl oprus a povinnost, nemožnost volby svobodného rozhodnutí. Chodila jsem s odporem stejně jako skoro všichni a ve vyšších třídách jsme již nikdy nevydrželi do konce a začali jsme po společné dohodě "zdrhat" z průvodu, a pak jsme se třásli do druhého dne do školy, jestli si toho někdo všiml a bude postih. Aspoň teda já. 

Tenkrát tyhle věci neprocházely jen tak a byly postihy, nebylo to jen plané strašení, ale to si asi většina z vás pamatuje. Tohle nám tenkrát prošlo, ale když jsme zdrhli jako osmáci či deváťáci téměř celá třída z vyučování z důvodu poslední hodina suplování a nikdo dvacet minut nešel, tak iniciátoři a já mezi nimi, někdo nás práskl, dostali ředitelskou důtku. 

No třídní důtku jsem už měla několikrát, z toho jsem si nic nedělala, nebyla jsem zrovna vzorné dítě a moje žákovská byla běžně plná stupidních poznámek, jako hodila ohryzkem po učiteli, hází po spolužácích křídou atd. škoda, že se žákovské knížky nedochovaly. 

Ale ředitelská důtka to bylo něco jiného. To jen tak někdo neměl. 

Ale dost vzpomínání. 

Na tenhle obrázek od Lady jsem narazila ráno na facebooku, tak ho sem dávám pro potěšení.

Včera přijel můj muž z nákupu z Kauflandu a hned mi hlásí: 
nakoupil jsem ti samé dobroty.

A ještě jsem přivezl něco, co musíš rozhodně vidět a vytahuje dva pytlíky s namalovanou rukou.

Ježíš, co to je?! To si jako máš vystřihnout?

Ne, to si nevystřihneš. To teď mají u vchodu místo normálních pytlíků, které se daly aspoň uvázat kolem ruky. Tohle si neuvážeš.

No dobře a proč je tam ta ruka?

No aby lidi věděli, že si to mají dát na ruce.

Panebože, taková zbytečná energie, vynaložené úsilí, finance na takovou stupidnost!!!

To fakt nepochopíš.

Hlavně v tom nenakoupíš, to jsou pytlíky na zeleninu rozhodně lepší, takže si to nikdo nebral, jen se všichni divili.

V Bille mají úžasné rukavice, které vždy můj muž ještě ukradne domů, tedy pár kousků, ale ty už došly.

No účel to splnilo, fakt jsme se tomu nasmáli a smíchu není nikdy dost.

Tak dnes jeden dokument, jak jsme žili v době koronaviru.
Není nad názornou ukázku pro blbce, kdyby náhodou nevěděli.
Doufám, že jste se taky pobavili, páč s úsměvem jde všechno líp.
Po 41 letech společného života s mým mužem můžu říct, že se pořád smějeme stejným věcem.
Mějte pěkný první květnový den i bez rozkvetlých třešní.