mám nové jméno

Vím, že to tak má asi skoro každý. Někdy si prostě nemůžu vzpomenout na nějaké slovo, kdybych se zbláznila. 
Po nehodě se už mozek trochu zlepšil a není to jako  před dvěma lety, kdy mi vůbec nefungovala krátkodobá paměť a já jsem se k roztrpčení mého muže dozvídala každou půl hodinu nové informace a opakování vůbec nefungovalo. A co si teprve vzpomenout na nějaká slova. Věčně jsem se ptala, jak se to jmenuje, jak se tomu říká. A moje zprávy do novin dva měsíce po nehodě byl děs. Věčně jsem hledala na netu, jak se co řekne a otravovala mého muže, řekni mi synonymum ke slovu konat či probíhat, páč tato slova by se v novinách používat neměla.
Postupně to bylo lepší a lepší, ale byla slova, která jsem si prostě zapamatovat neuměla, i když jsem si je opakovala. Za minutu jsem si na to slovo nemohla vůbec vzpomenout. Ještě jsem ke všemu nemohla moc číst, jen chvíli, po velmi těžkém otřesu mozku, což mám dodnes v každé lékařské zprávě, jsem číst vydržela nanejvýš Reflex či slepičí časopis, knihu, teď už dvě jsem přečetla teprve teď před dvěma měsíci. Je teda divné, že jsem byla po čase schopná psát tak, že mi někdy vycházejí články na první straně novin jako otvírák.
A jedna historka baví dodnes celou rodinu mojí kamarádky Báry.
Před rokem držíc v ruce twister z KFC jí volám naštvaně a říkám: panebože, jak se jmenuje ten obal, v čem je sakra zabalený twister??? 
Známe se hodně dobře, takže na druhé straně žádné překvapení, jen lakonické: Jaký obal a nač to potřebuješ vědět?
Jo, ty myslíš tortillu...
Jo jo to je ono. Nepotřebuju to vědět, ale štve mě, že to nevím.
O té doby jsem kvůli tortille volala tisíckrát, protože jsem si tohle slovo pamatovala vždy chvíli, někdy jsem položila telefon a už jsem ho nevěděla, a tak se z něj stalo synonymum pro všechny moje problémy. A ustálila se hláška, jo ty myslíš něco jako tortilla...
Ať jsem volala kvůli čemukoliv, vždy se Bára na druhé straně ozvala: zlato, je to tortilla. Když jsem volala do auta, kde byly i děti, ozvalo se: Martina zase volá kvůli tortille?!
Nic nepomáhalo, abych si tohle slovo zapamatovala.
Já vím, zrovna tohle slovo znát nemusím, ale byl to vždy takový test mojí paměti. V tomhle případě nepomohlo ani napsání. Všichni, kdo věděli, že mám velký problém s pamětí, my vše důležité psali, protože to byla jediná jistota, že si to zapamatuju anebo budu vědět, kde to je, abych si to mohla znovu přečíst. 
Teprve teď s odstupem času si uvědomuju, jak byly těžké ty skoro dva roky, výročí bude 1. února, a nejen pro mě. Já jsem se tomu většinou smála, ale hlavně pro okolí. 
I moje děti si předávaly rady typu, klidně to řekni mámě znovu, ona si to stejně nepamatuje...
No teď teda taky není ideální stav, prášky musím brát pořád a ještě mi je ani nesnižují, ale přece jen už to není takové drama. Občas mám vtipné překlepy nejen písmem, ale i slovem, kdy mě můj muž musí opravit a já se zeptám: a co jsem teda řekla...?
A jméno tortilla si konečně pamatuju, ale teprve dva týdny. 
A víte proč? 
Páč mi Bára poslala sms, kde na můj dotaz odpověděla: to víš, že jo, tortillko 😀
Dnes při naší společné snídani říkám Báře: budu psát o tortille.
No vidíš, tortillko, a říkala si, že si to v životě nezapamatuješ.