ranní černobílý svět

Pro někoho žádná vzácnost a pro druhého bílé překvapení. 
Letošní zimu nás bílý kůň, teda spíš koníček, páč rozhodně nezalehne celý dvůr, navštívil tak možná třikrát a vždy na pár hodin. 
A nevím, jestli jsem vůbec nějaké stopičky po Justýně tuto divnou zimu viděla. 

Už včera padalo pár vloček, ale zelená byla furt všude. 

Bára říká, panebože, já už nechci sníh. Vždyť ještě žádný ani nebyl...

No jo, vlastně byla minulý týden na horách, tak si sněhu užila dost, vzpomenu si.

Fotím brzo ráno a na fotkách se svět zdá černobílý. 
A ta zapomenutá tabule to podtrhuje.

No, možná by to chtělo vysvětlení. Ne, nekreslím si venku na tabuli. 
Ona má trochu zástupnou funkci.

Používám ji na svoje výtvarné pokusy, které fixuji lakem, aby barvy nevybledly a obrázek se zafixoval. Lak je ve spreji a samozřejmě smrdí, takže doma to dělat nejde.

Vždycky, když řeknu černobílá, vzpomenu si na krásnou, pro mě krásnou, i když smutnou báseň, kterou kdysi dávno napsala a i výtvarně ztvárnila naše nejmladší dcera. 

Visela mi dlouho v práci na nástěnce.

Dalmatin

Život je jako dalmatin

někde černá někde bílá,

škoda jen, že smutku stín

ty bílé plochy nepokryly.

Starosti pouhé nevšední

po sobě zanechaly vrásky.

Čekaly, až se rozední

Vzpomínka plná něhy a lásky.

Ach ten života svízel

Úsměv zevšedněl

Zmizel

A já vám všem přeju, ať vám úsměv aspoň dnes nezmizí či nezevšední.