chameleon mezi slepicemi

Moc mi líbil chlapec. Hned bych si ho vzala domů. 
Akorát mazlit se s ním asi nedá. 

Ale za to se po mě ohlížel. Aspoň někdo...

I to se počítá.

Chameleon byl na včerejší chovatelské výstavě mezi drůbeží, králíky a holuby.

Tento program na sobotní odpoledne jsme si nevybrali s mým mužem náhodou.

Vlastně my vpravdě městští lidé, žijící sice na venkově, bychom na tu výstavu asi nešli vůbec. 
Chov domácího zvířectva nám vůbec nic neříká.

Ale opět pracovní focení pro deník.

Stačila jsem si nafotit ale i pár fotek pro sebe, už jsem psala, že do novin jdou pouze lidé, tak já jsem si nafotila jen exponáty, které mě zaujaly a do novin jít nemohou.

Tedy ten poslední "exponát" do novin asi půjde. Můj muž mi postál modelem. Fotky se celkem povedly, tak by bylo škoda, abych jej nezvěčnila na blogu. 

Bránil se, ale stejně už v novinách byl.

Děláme to takto všichni, kdo se nějakým způsobem novin dotýkáme. 

Když je nedostatek vhodných objektů na nějaké akci a místo obličejů zadky, 
"zneužíváme" rodinné příslušníky.

Tady jsem fotila strašilky a přiznám se, že návštěvníci napočítali šest až sedm. Já jsem napoprvé neviděla ani jednu. Všechno mi to přišlo jako větvičky.

Zaujal mě i krásný páv a kupodivu papoušci a andulky. 
Kupodivu, protože jsem s cizokrajným ptactvem žila celé svoje dětství, skoro dvacet let.
 Můj táta byl posuzovatel cizokrajného ptactva na výstavách dokonce i v zahraničí, tak to pro mě pořád není nic zvláštního. 
Doma jsme měli klece a voliéry s velkým množstvím papoušků a já jsem začala znovu slyšet zpěv ptactva v lese až někdy pozdě v dospělosti. 
U nás se ozýval zpěv a řev celé dny, takže jsem jej už pak nedokázala vůbec vnímat. 
Na výletě jsem se bála přiznat, když paní (vlastně soudružka) učitelka vyzvala, ať si poslechneme krásný zpěv ptactva, že já slyším jen ticho v lese. 
Byla jsem zmatená a důvod mého hluchu jsem si uvědomila vlastně až v dospělosti.
 Měli jsme i papouška žako, který nejen mluvil, ale napodoboval přesně naše hlasy. Takže jsem věčně volala ze svého pokoje: co je mami? 
A máma volala nahoru do patra, to jsem nebyla já, já tě nevolám. 

Tady ty králíky jsem si fotila jen z důvodu jejich velikosti. 
Na fotkách bohužel není vidět, jak jsou nepřirozeně obrovští. Vážili víc než naše Justýna. Osm kilo. Tohle potkat v noci, tak se možná začnu počůrávat :-) Fakt to bylo až strašidelné.

Nejlepší "exponát" nakonec :-)