tvořím?

No zkouším to pořád a myslím, že se trochu zlepšuju. 
Dnes to ale nebude o mém tvoření. 
Člověk, když se kouká někomu pod prsty při tvorbě, má někdy pocit, že to nic není a hravě to dokáže taky.
Takto jsem zkoušela u svým známých před hodně lety tvořit v keramické dílně. No tím bych se fakt neuživila, ale chodila jsem tam se svými malými dětmi, které zkoušely taky tvořit, tak to bylo pro nás přínosné.
Kdysi jsem musela odejít z práce v bance a zůstat se svým nemocným dítětem doma. Potřebovala jsem se ten rok něčím bavit a nebylo to z nedostatku financí. Chvíli jsem dělala v Avonu koordinátorku, páč jsem si mohla řídit svůj čas sama a zároveň se starat o dítě, sice už 14leté nicméně nemocné. 
Také jsem u známé zkoušela mandlovat prádlo.
Vypadalo to lehce a mě to fakt bavilo, ale nevydělala jsem si ani na slanou vodu. Moc mi to nešlo. Ale to mi nepřekáželo v radosti z té práce, při které si mozek ochromený nastalou životní situací odpočinul.
Proč to vyprávím?
Můj muž je velký kritik.
Šít umí sice na úrovni opraváře šicích strojů, kterého dělá neustále a velmi odborně, ale já mám přece jen za sebou jiná díla za nějakých třicet let.
Ovšem patchwork není v mém podání zatím dokonalý a kdo ví, zda opravdu někdy bude, tak neustále slyším: tady ti to ujelo a tady ti to kousek ujelo...
No rozčiluje mě totálně! 
Jsem sice na jeho kritiku zvyklá a někdy i pochválí, ale tím, že jsme spolu už několik měsíců doma, (a aby nedošlo k mýlce, jsme spolu kupodivu rádi a pořád si povídáme), má můj muž na kritiku víc času a to i přes bolesti zad, které jej neustále trápí.
Jo, pomlouvat mám dnes povoleno, páč je to osobnost a formát. Dokonce si sám o to řek´. 
Ne toto psát nebudu. Naopak, jen to napiš. 
On ví, že z toho vyjde zase dobře.
Ve středu jsem byla celý den v Praze na preventivní prohlídce.
Odpoledne volám výsledek mého vyšetření, páč si to můj muž přál. Já jsem stejně věděla, že to dobře dopadne.
Potěší se a hned spustí. 
Já se ti musím strašně moc omluvit, než s tím někam "šlahnu" do hajzlu. 
Ježíš co se děje? Můj muž na rozdíl ode mě nemá až tak jadrný slovník. 
No já jsem ti chtěl dokázat, že ten zasr...ý patchwork jde dělat přesně. No až uvidíš, co jsem od rána vytvořil za hrůzu... Přiznávám, je to pekelně těžký a tvoje výrobky jsou krásné a dokonalé. Vše beru zpět. 
Ano, když se člověk kouká, vše se zdá jednoduché.
Miniaturní kousek pokusu o patchwork sotva stačí na malinkatý polštářek pro panenky, páč došívat tento paskvil fakt nebudu. No polštářek budu došívat já. Sice u nás nemáme rozděleny přesně genderově mužské a ženské práce, ale určité činnosti máme přece jen zakázány a muž, který šije či háčkuje, by mě fakt nepřitahoval. 
Já jsem to chtěl původně vyhodit do hajzlu, ale pak jsem si řekl, že se přiznám :-)
Takže promiň promiň promiň.
A tak si tady spolu žijem :-).
Ovšem, to jeho rozhořčení do telefonu nezůstalo pro mě bez následků. A opět potvrzuje moji roli roztržitého profesora z minulého příspěvku.
V areálu nemocnicce na Bulovce jsou tři zastávky autobusu, takže u pavilonu vystoupím a zase nastoupím. Bylo by to skvělý. Zastávka je pro jedinou linku autobus č. 166. Ovšem je to jediná zastávka pro oba směry. Nestačí tedy naskočit do 166, musíte se podívat, kterým směrem jede.
Telefonuju a už to přijíždí přesně v čase, kdy má a já nastupuju. Pokládám telefon a po hlášení třetí zastávky, mně přijde divné, že mi jména znějí cize. 
Jedu samozřejmě opačným směrem a za všechno může patchwork.

P.S. Tak dnes mi bude náš krásný kostel zpřístupněn. Už jsem jej tady fotila zvenku a psala, že se chci dostat dovnitř a vypadá to, že budu mít i povoleno fotit. Tak zítra vás snad vezmu na prohlídku.