divný den

aneb co mě potěšilo hodně.

Když jsme se před sedmi lety nastěhovali do stávajícího domu, jedna místnost, kterou jsme později proměnili na tělocvičnu a galerii, nebyla dokončena. 
Nebyl hotový strop a ani podlaha. S podlahou byl teda velký problém. 
Všude v domě máme plovoucí podlahu anebo dlažbu. 

Tohle však na tuhle podlahu by bylo možné aplikovat jen za velkých finančních prostředků. 

V podlaze je totiž vyříznut poklop a pod ním je umístěno čerpadlo vedoucí ke studni, zřejmě si původní majitelé mysleli, kdyby bylo nutné dům napojit v krizi na studnu. Nejdříve jsme zvažovali, že prostě přístup uzavřeme. 
Byl to docela nepříjemný pocit stát tam a říkat si, jestli se nepropadnu. Nakonec jsme se rozhodli, když už to tam je, tak ho tam necháme.

Tím pádem padla volba na jediné možné řešení - na koberec, který jsme původně zamítli. 
Nakonec vzhledem k určení místnosti se koberec pro děti ukázal ne jako špatná volba a ani jsme se nikam nepropadli.

Asi před měsícem jsem si ale všimla, že už se hodně v koberci začíná rýsovat tvar toho poklopu. Pohyb v místnosti učinil své. Minulý týden, asi mám víc času, jsem se tím začala zabývat. Po diskuzi, co s ním, můj muž navrhl koberec na koberec, tedy od zdi ke zdi. 
To jsem rozhodně zamítla už kvůli udržování čistoty.

Nicméně můj muž mě přivedl na nápad, který teda úplně se mnou nesouzní, ale zdálo se mi to jako nejlepší řešení z blbých řešení. Menší koberec k sedačce, který to překryje, a tak jsem začala hledat. Něco, co by se aspoň trochu hodilo ke galerii, takže rozhodně ne nenápadný. Šla jsem na Bonami, tam už jsem nakoupila koberec malý pro nás do obýváku a i pro mamku. A nezklamali mě.

Ve středu koberec dorazil a včera se vyrovnával na podlaze, tedy koberec na koberec. Teprve potom budu moci trochu něco málo změnit, aby to vypadalo dobře. 

Připadá mi jako malé umělecké dílo, jako koláž.

Ve středu odpoledne a večer mi nebylo dobře, měla jsem zvýšenou teplotu a strašně mě bolela hlava a celé tělo. Můj muž se trochu vyděsil, protože já jsem neměla zvýšenou teplotu snad 30 let, já na to netrpím. A zvýšenou teplotu na sobě poznám hned. Včera jsem vstávala a bylo mi ještě hůř, celou noc jsem pořádně nespala. Jen žádná panika. Ráno mám 37.2. Cítím se příšerně, tak celý den ležím a pospávám. Můj muž se mě neustále ptá, jak se mi dýchá. Jo dobře. Není to úplně pravda, ale proč bych ho děsila. Já jsem se rozhodla, že to nic není a že se z toho dostanu. Odpoledne už mám 37.7. 

Beru si tedy paralen, páč hlava mi třeští tak, že se to nedá vydržet. Na večer se mi trochu uleví a já mám poprvé od brzkého rána chuť na jídlo. Můj muž mi připraví maso na grilu a hranolky. A já to sním naprosto všechno. To bude dobrý, už mám chuť na jídlo. 

Kupodivu nemám vůbec žádný strach z ničeho, i když se mi špatně dýchá. 
Z toho se prostě dostanu!!!

Usnu u televize a budí mě jen převracející se Justýna, která mi leží opět na části zad a na ruce. 

V noci mi začíná být líp. Hlava už nebolí. 
Celou noc se potím a rána vstávám celá propocená. 

Ale kupodivu se cítím o hodně líp a teploměr naměří jen 36.2. Mám radost. 
Tak uvidíme, co bude dál, ale já jsem optimista. Vlastně jsem sem tohle nepsala pro čtenáře, ale pro sebe, páč do mého deníku do patří. Za normálních okolností by tohle nestálo ani za zmínku. Teď to ale člověk musí brát jinak.

Zítra mám jít dělat reportáž, na kterou jsem se fakt těšila, a konečně si to i nafotit, z farmářských trhů, které se letos poprvé otvírají. 
No, zřejmě svůj slib nebudu moci splnit.

V úterý jsem po dlouhé době, po několika měsících vzala do ruky štětce a plátno. Můj muž na výsledek řekl, že to se mi teda moc povedlo. Potěšilo mě to, páč já jsem až tak spokojená s výsledkem nebyla. Jo barvy na fotce jsou jiné než ve skutečnosti, kde jsou méně výrazné.

Tak ať máme všichni dobrý a zdravý den.