růžová ulice za humny

Sakury mi připomínají píseň mého dětství a dospívání Japonečku. 
Asi většina z vás zná. 

Včera jsme si udělali "výlet" za humna. 
Potřebovala jsem do drogerie pro barvu na vlasy a můj muž jel vyzvednout lék, který měl objednán a pro nějaké náhradní díly k čerpadlu.

Díky výbornému fotografovi a mělnickému patriotu, kterého už snad mohu trochu považovat za přítele, jsme se včera mohli kochat. Bez něj bych místo nikdy neobjevila, protože je mimo všechny hlavní trasy, kudy jezdíme a ani po sedmi letech neznáme každou mělnickou ulici či uličku. 
Takže, aby to byl aspoň trochu výlet, jeli jsme se kochat do růžové ulice, do aleje plné sakur. 
Původně jsme se ještě chtěli stavit na břehu Labe, ale při projíždění po mostě jsme viděli, že na obou březích je narváno a jsou obloženy zaparkovanými auty. 
Pohledu na vodu jsme se tedy museli vzdát a koukli jen z dálky z auta.

Tak snad někdy příště, ale ono to teď asi bude stejné všude.

No nicméně výlet to vlastně byl, protože já jsem v žádném krámu nebyla od začátku karantény a dům jsem za tu dobu opustila teprve po druhé. Ne že bych teda měla frekvenci návštěvy kamenných obchodů za normálních okolností vyšší, já miluju net, ale teď to člověk vnímá úplně jinak. 
A radost byla už v té přípravě. Radost dosud nepoznaná. Nalíčila jsem se, hezky se oblékla, konečně vyměnila domácí kalhoty či džíny a vytahané svetry za něco elegantního a byl to báječný pocit. 
Stála jsem před zrcadlem a naprosto nekriticky jsem říkala nahlas: 
ježíš, já jsem krásná!!!

No ale sakury byly krásnější, tak dnes celý příspěvek v růžové.
Třeba budeme mít všichni růžovou neděli, i když dnes od rána prší, vlastně už od noci. 
Takový ten zahradníkův déšť, který by byl zapotřebí několik dní či týdnů.