malé každodenní radosti 2

aneb Blogeři radostí proti Covidu.

Znáte ten pocit, že teprve až něco přestěhujete, tak vás to upoutá. 
Ať už pozitivně či negativně. Prostě to najednou vidíte úplně jinak.

Já jsem přestěhovala fikus benjamin z jednoho kouta do druhého a jak se tak na něj dívám, panebože on by potřeboval přesadit. Nevím, teda jestli bude do čeho.

Můj muž nakonec objevil dva příhodné květináče odložené ve sklepě. Na jeden jsem si vzpomněla sama, ale tento, který nakonec po půlhodinové debatě vyhrál, jsem dávno v paměti zasklila.

Tak ve středu jsme přesazovali, vlastně můj muž a fikus je najednou jako nový. 
Tahle maličkost nám udělala radost na půl dne a furt jsme koukali, jak mu to v novém kabátě sluší.

Ty tulipány na úvodní fotce neznamenají, že mám radost z kytek ve váze. To je taková ta radost samozřejmá, o které vím a nepotřebuji si ji připomínat. 
Často koukám na kytky ve váze a cítím takový utěšený pocit, který neumím moc popsat.

Tentokrát mám radost z něčeho jiného. Tyhle tulipány koupil můj muž v kaufu už víc než před dvěma týdny. 
Nám přináší radost, protože neuvadly a drží se vzpřímeně. 
Jindy už dávno kloní svoje hlavy k zemi, tedy ke stolku, ale tentokrát jako by byly umělé. Drží.

Nezdá se ti, jakoby v té váze vyrostly?

Ve čtvrtek měl můj muž nepokrytou radost z toho, že se přinutil umýt auto. 
Furt o tom mluvil. No auto to potřebovalo jako sůl. Máme jej zaparkované před domem pod stromem, garáž nevyužíváme, a už teda vypadalo neskutečně. 
"Posrané" ze všech stran.

Povídám: ty jsi dnes nějak aktivní. 
Když auto, tak ještě omýt chodník po zimě atd. To dělá to sluníčko. 

To není sluníčkem. Já jsem se včera při nákupu v Mělníku za to auto styděl, a jestli pojedeme v nejbližších dnech na "výlet", tak jen čistým. 
Doufám, že ho do rána ptáci neposerou.
Další malé radosti z minulého týdne, které nejsou běžné a až otevřou kadeřnictví a nehtová studia, už se pravděpodobně nikdy nestanou.
Můj muž mi dělal manikůru a moje gelové nehty, které dorostly velikosti drápů a už byly jako páka, mi zkrátil kleštičkami. No není to nic moc, manikůra na takové to domácí dívání, ale stačí, do Národní divadla na Krále Oidipa tento týden stejně nejdeme. 
To byl další vánoční dárek. Já jsem na oplátku ostříhala mému muži vlasy. 
Pro mě to až taková novinka nebyla jako pro něj manikůra, protože v době dětství našich dětí jsem stříhala celou ulici. Stříhala jsem chlapy a děti v sousedství, a taky samozřejmě naši rodinu.
A zjistila jsem to, že se to až tak nezapomíná. Můj muž podle vlastních slov vypadá mnohem líp.
Já dodávám, že rozhodně!
Jen jsem teda v duchu už slyšela Lucku, jak bude nadávat, panebože kdo ti dělal nehty proboha?! 
A kdo stříhal tvého muže?! Proboha ty zuby!!!
A ještě musím přidat jednu radost, která se z obyčejné teď stala naprosto originální. 
Už jsem se zmiňovala včera v příspěvku, jakou radost mi udělalo už podruhé za karanténu nalíčení a elegantní oblečení. Člověk je celé dny v domácích kalhotách či džínách (tepláky jsem nenosila nikdy) a ve vytahaných svetrech, takže ta proměna člověka naprosto odzbrojí. 
I já jsem naprosto nekriticky volala před zrcadlem už podruhé za období karantény: 
ježíš, ty jsi vlastně pořád ještě krásná. 
No objektivně vzato to až takový zázrak nebyl, co bych chtěla ve svém věku, 
ale když se člověk nalíčí a pěkně obleče, vyloupne se v každém věku.
Jistě líčit bych se mohla i doma. Líčení mi problém nedělá, ale večerní odlíčení teda je pro mě otrava.
Tak to byly další moje, tedy vlastně naše malé každodenní radosti kromě těch stálých a běžných.
Tak vám přeju den plný radosti.

P.S. Jo někde jsem četla od psychologa, že v této době má mít člověk z něčeho radost aspoň třikrát denně. Tak to mi určitě neplánovaně plníme.