posbírané 7

Tak po týdnu jsem opět něco posbírala. 
Dnes to bude krátký a dávám sem jen svůj vlastní postřeh.

Minulý týden jsem byla poprvé v karanténě nakupovat. 
Nakupuju teda furt, ale jen přes eshopy a ne kvůli karanténě, ale už několik let. Naprosto prázdná celkem velká drogerie. Dvě prodavačky a dvě zákaznice. Jednou jsem já.

Odstupy jsou evidentně neznámý pojem. Stojím před regálem a žene se paní a tulí se téměř ke mně. Ustupuji a říkám si, jdu pro něco jiného, pak se sem vrátím. Stojím tedy na bezpečnou vzdálenost, ale paní má evidentně potřebu vybírat stejné zboží jako já. V té chvíli se přiřítí z druhé strany prodavačka tak na půl metru ode mě a začne doplňovat zboží.

Připadám si, že jsem snad spadla z jiné planety. Pak stojíme s mým mužem u pokladny, který mezitím za mnou přišel, s předepsaným a bezpečným odstupem za pánem, který se odkudsi vzal a něco popadl. Pán si uklízí peněženku a prodavačka na nás udiveně zírá a očima se nás snaží popohnat blíž k pokladně. My spořádaně čekáme, až pán odejde.
Vadí mi už to, že kromě roušky nemá prodavačka žádnou ochranu a já stojím od ní tak na půl metru, možná ani ne. Ne neprožívám úzkost a ani strach, ale přece jen nařízením věřím.

To jen naše rodina to bere celé vážně?!

I u nás ve vesnici se lidé běžně scházejí a pořádají zahradní párty. 
Sousedé mají rum na plotě a bez roušek popíjejí každý na druhé straně plotu. 

Nutno podotknout, že zrovna tihle dva sousedé pracují a neustále jezdí autem a rozváží nějaké zboží. Doma malé děti a senioři.

Tak jsem vypovídala a můžeme jít na lidovou tvořivost. Jelikož samostatné fotky mizí, jak jste si jistě všimli v minulém díle a zůstávají jen koláže, které jsem jakoby zamkla, tak dnes jen koláže kromě úvodu. Tak snad to zase nezmizí. Nikdy v minulosti jsem neměla problém na blogger.com a domnívám se, že se to děje, protože ty fotky stahuju z netu a nejsou moje. 
Někdy totiž mizí i z facebooku, protože někdo svůj příspěvek už stáhl.

Mějte pěkný den.